Viva l’Italia

Tak a je to tady. Po roce se vracím do nádherného Bormia v Itošce. Tímto výletíčkem porušuji asi všechny své cestovatelské zásady – jako že bych už nikdy nikam nejela autobusem (déle než tři hodiny), s cestovkou a ještě dvakrát na stejné místo. Nicméně Bormio je tak nádherné, rozmanité a tak mi loni uchvátilo, že mi vůbec nevadí se tam vrátit. Bus přes noc nějak přežiju a s cestovkou to ve dvou vyjde nejlevněji, takže proč ne.

Balím samozřejmě pár hodin před odjezdem – já to prostě jinak neumím. Ale co, potřebuju jen věci na prkno, pár drobností, žádné zbytečnosti. Před sedmou mě vyzvedává Peťka s Ládisem a míříme směr Praha. Láďa to docela hulí, takže před Prahou stavíme ještě na benzíně na kafíčko – abychom tam nebyli zbytečně brzy. Kdybych jen věděla, co přijde…

Měla bych si na svou zcestovalost a suverénnost dávat pozor. Peťka ví, že jede se mnou, tak se o nic nestará. Ví, že já vše zařídím. No a já nás suverénně vedu na hlavní nádraží, odkud jsme už dvakrát před tím odjížděli – se stejnou cestovkou, na stejný zájezd. Takže mě ani nenapadlo kontrolovat místo odjezdu. No jaká trubka jsem?

Na hlavák trefíme bez problémů. Je nám trochu divné, že tam nejsou davy lidí jako několik let předtím – v podstatě by se dalo říct, že nikde nikdo. Potřebujeme dost na wc, tak říkám, že si odskočíme a pak se radši podívám na místo odjezdu. Nicméně mi to nedá a kontroluji to ještě než vylezeme z auta. Načež mě poleje horko. Odjezd je z nějaké zastávky metra, která vůbec netuším, kde je. A za 15 minut!!!

Okamžitě házím tu ulici a zastávku metra do navigace a trochu mě uklidňuje, že to není na druhém konci Prahy, ale jen 10 minut od místa, kde se zrovna nacházíme. Je mi jasné, že ty autobusy neodjedou na minutu přesně, ale stejně je to pro mě, která chodí vždy a všude dostatečně dopředu docela peklo. Jak naschvál chytáme na každém semaforu červenou a čas letí!

Nakonec se na místo určení dostáváme ještě pět minut před plánovaným odjezdem. Lidí všude mraky a autobus nikde ani jeden Ufff. To nám to ale pěkně začíná… Peťka začíná vtipkovat, že jsme přijely dostatečně včas, abychom si stihly zabrat zadní pětku. Vysvětluju jí, že to by bylo dost peklo, že bychom si nemohly sklopit sedačku a nebylo by to zrovna dvakrát pohodlné. Prý to myslela tak, že bychom tam byly samy a lehly si. To ale netušila, že tyhle zájezdy se plní do posledního místa.

Začínají najíždět první busy. Všichni poplašeně pobíhají kolem a hledají ten správný. Přijely dva busy směr Paganella, Aprica a místa, která ani neznám. Nicméně bus do Bormia nikde. To jako vážně? Najednou nám někdo oznamuje, že má být sedm autobusů, že máme ještě počkat. No, je jich tu šest, tak můžeme být ještě v klidu. Zastávka se pomalu vylidňuje, jak se všichni naloďují do ostatních autobusů a kolem nás se začínají shromažďovat ostatní cestující, kteří by se rádi dostali do Bormia. Nejsme v tom samy – tak aspoň že tak. 🙂

Kolem deváté přijíždí i ten náš autobus. Pověřím Láďu a Péťu naloděním našich báglů, lyží a prkna a jdu nás nahlásit jako přítomné a zjistit, kde sedíme. 16 C a D. Nastoupím do busu, který vypadá jako fungl nový. Je to jako fakt luxus. Chytím se čísel a jdu dozadu. 12,13,14,15… Když vidím šestnáctku, udělá se mi špatně. Jako opravdu sedíme vzadu na pětce?!? Co jsme komu udělaly? Cestu mi uvolňuje jakýsi sympaťák se slovy: „Taky jste si vytáhly černého Petra?“ No, vypadá to tak. 🙁

Jdu tu novinu oznámit ven Pétě. Ta se začne tlemit a uzavírá to tím, že ještě že vzala to víno. 🙂 Když se nalodíme, zjišťujeme, že s námi na té pětce sedí dva mlaďáci s jejich tátou – všichni sympaťáci – tak aspoň že tak. Ještě jsme mohly schytat nějaké smrady (rozuměj uřvaná děcka), případně někoho velmi voňavého. 🙂

Nic, naléváme si víno a vtipkujeme. Pétině písničce „Nee, pětku neee…“ se tlemí i naši spolusedící. Tak je nakonec docela sranda. 🙂 Páni řidiči nám pouští film – Přednosta stanice. No, v celém autobuse byly snad jen dva repráky – jeden nad mojí hlavou a druhý na druhé straně pětky. Oba řvaly tak, že jsme se skoro neslyšeli – no děs!

Po první čurpauze do sebe cpu oblbovák a odebírám se „do hajan“. Nakonec ta noc nebyla tak hrozná. I to utiskování sklopenými sedačkami před námi jsme přežily. A ráno už se probouzíme obklopeni nádhernými Alpami. Ani spát se mi už nechce, protože pohled z okna stojí za to.

Po osmé hodině nás autobus vyhazuje před sjezdovkou. Sluníčko svítí, na nebi azuro, prostě paráda. Vyjíždíme lanovkou až do tří tisíc a kocháme se tou nádherou. No a po zbytek dne jezdíme jak zběsilé – celých osm kiláků až dolů. Záhul na nohy tedy pořádný, ale podmínky jsou fakt super, tak to jezdí samo. Za celý den pauzujeme jen jednou na jídlo, párkrát na záchod a samozřejmě na focení. 🙂

V pět nás bus rozváží do hotelů. Tentokrát jsme oproti loňsku ubytované v hotelu Cervo. Pokoj takový jednoduchý a skromný, ale aspoň se tu topí. (Loni tomu tak první noc nebylo.) A teče teplá voda – s normálním proudem. Takže já ačkoliv jsem původně chtěla do Ambassadoru, který je hned pod sjezdovkou, jsem nakonec spokojená.

Večeře opět v italském stylu. Takže salát formou bufetu. Pak jsme si mohly vybrat mezi polévkou a těstovinami. Já sice měla chuť na polévku, ale to co nám ukázali, mě moc neoslovilo, tak volím stejně jako Péťa těstoviny. Při nandávání pana číšníka krotím, že chci jen malinko – já trubka! Ty těstoviny byly tak luxusní, že jsem snad nikdy lepší nejedla!! No ale čeká nás přece ještě maso a dezert. 🙂 Roastbeef byl taktéž luxusní a panacotta jakbysmet.. Ale ty těstoviny… 🙂 Ještě před véčou se nás číšník ptal, co si dáme k pití. Objednávám bílé víno. No, chtěly jsme každá skleničku, dostaly jsme celou láhev. No co už, pro nás žádný problém. 🙂 Spát jdeme asi v půl desáté. Péťa se tomu tlemí, ale po noci strávené v buse, celodenní lyžovačce a ještě lahvi vína se není moc čemu divit. 🙂

Den druhý

Druhý den se probouzíme do ne úplně úchvatného počasí. Při snídani se pobavíme tím, že si objednáváme kávu – já dodala, že chci hodně mléka. No, to jsem netušila, že nám to přinesou v konvičkách. Takže jsme dostaly kávu asi tak pro 3 až 4 lidi a mléka tam bylo tak pro osm! 🙂 Docela se nám tady ty kiksy v objednávání daří. 🙂

Venku prší. Uklidňujeme se tím, že na kopci bude sněžit. Původně jsme chtěly jet do vedlejšího střediska – Saint Cateriny. To ale pak vzdáváme a jdeme jezdit opět v Bormiu, kde je vzhledem k výšce větší pravděpodobnost sněhu než deště. Dole prší, ve 2 tisících je to takový mix a výš už pak chumelí jak o život. Nestačíme se divit, kolik sněhu napadlo. Sjezdovky jsou pokryté prašanem a jen sem tam stopa nějakého lyžaře či prkýnkáře. To bude paráda – zajezdíme si v peřinách, jak tomu říká náš kámoš. 🙂

Já se teda po vystoupení z lanovky přilepím  – doslova a do písmene, ale jen co se odtamtud dostanu, tak je ta cesta dolů parádní. Jezdíme jen do těch 2 000 m.n.m., ale i tak máme po pár hodinách dost. Ta jízda v hlubokém sněhu je fakt náročná. Možná jsme i namožené po předchozím dni, tak odpočíváme o něco častěji. Jinak ale i když chumelí, je ježdění parádní – lanovky jsou kryté, takže na nás ani nesněží, ani nefouká – jsme tam jak v pokojíčku. 🙂 Oskar se pak po pár hodinách také prodere ven, takže i to počasí se zlepší. Odpolko už nechumelí.

My jsme z toho hlubokého sněhu tak oddělané, že dnes končíme o hoďku dřív, než bychom musely. Dáme si na hotelu sprchu a využíváme čas před večeří k procházce po městě a nákupům dárečků. 🙂 Večeře je v podobném duchu jako první den. Po ní nás ke svému stolu pozvou naši kejmoši z busu, tak klábosíme asi do desíti. Pak už nás odtamtud číšníci vyhazují. 🙂 My měly s Peťkou původně v plánu vyrazit do víru maloměsta, ale mě bolí palice a ráno chceme brzy vstát a jet na tu Caterinu, takže jdeme chrnět.

Den třetí

No, letí to neskutečně. Člověk se ani nerozkoukal a je tu poslední den. Ráno vstáváme v sedm, abychom v osm stihly skibus do Saint Cateriny. Balíme, uskladňujeme kufry u recepce, jdeme na snídani a v osm jsme nastoupené u skibusu. Venku je nádherně, opět azuro, tak se těšíme, protože Sunny Valley, které nás dnes čeká je prý za hezkého počasí nádherné. Já když tam byla loni, tak sluníčko moc nesvítilo, ale i tak to byla paráda. Jedou s náma i kluci, tak bude aspoň sranda.

Nicméně lanovka, která má jezdit až za kopec, jezdí jen do půlky. Ze začátku si myslíme, že je to jen kvůli času, že jsme tam brzy a v půl desáté ji pustí i dál. Nicméně později zjišťujeme, že nahoře fouká tak silný vítr, že ji nepustí vůbec. Jezdíme tedy jen ve spodní části celé hory. Mně osobně to moc nevadí, protože ta sjezdovka je parádní – jak sklon, tak délka, tak sníh. Mně se tady jezdí suprově. Ale je pravda, že to po několika jízdách omrzí – je to stále stejné. Tak se v 11 balíme a vracíme se do Bormia. Skibusem je to jen 20 minut, takže pohoda. Žádná extra velká ztráta času to není.

V Bormiu vyjíždíme do 2500 m.n.m, kde teda fičí taky solidně. I tady zjišťujeme, že lanovka do 3 tisíc nejezdí. On je ten vichr i vidět. Zvedá to sníh do několika metrů vysoko tak, že je to vidět i na dálku. My jsme ale vybavené, zakuklujeme se a při jízdě nám to nevadí. Začínáme jezdit druhou stranou kopce, než jsme jezdily první den a objevujeme super trasu, kde jsou různé serpentiny a zatáčky… a to nás baví. 🙂 Oskar šajnuje, takže si užíváme poslední den naplno! Jezdíme až do čtvrt na pět! A to nám ve čtvrt na 6 má jet bus domů. 🙂

Na hotelu se převlékáme, provádíme základní hygienu a ještě nám zbývá čas, tak se vydáváme na zmrzku. Co by to bylo za návštěvu Itálie bez zmrzliny, že. 🙂 Navíc dole nefouká a je fakt teplo. Vydáváme se na cestu zpět, jejíž velký kus prokecáme s klukama, takže to dost uteče. A zbytek se snažíme prospat. Alpy nikdy nezklamou, tak snad zase za rok… 🙂

Vendy Pourová
Mou vášní je cestování, sport a zdravá strava. Baví mě inspirovat lidi k objevování nových míst, k pohybu a zdravému kulinářství. Ukazuji jim nejen jak zdravě jíst a hýbat se, ale také jak si mohou vlastní cestu sami naplánovat a tím proměnit své cestovatelské sny ve skutečnost bez zbytečných přešlapů. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.