Gruzie – den druhý – aneb i jízda maršrutkou může být mega zážitek :)

Středa – pro mě den ve znamení volna. Normální lidi by asi dospávali cestu a časový posun, ale Pourová neee, ta se musí vydat zas někam trajdat. Pro tento den jsem zvolila výlet na Kavkaz – do Kazbegi. No co, být pod Kavkazem a nejet se podívat do hor, to přece nejde. 🙂

Sice jsem unavená, protože uprostřed noci (asi ve tři) přijela Markéta – moje kolegyně, ale nedá se svítit. Není čas ztrácet čas. Akor když mě Markéta vyděsila, že bych měla jít shánět maršrutku poměrně brzy ráno, abych se někam vůbec dostala. Maršrutky jsou v Gruzii v podstatě nedílnou součástí veřejné hromadné dopravy. Je to jakési hromadné taxi, které jezdí na stanovené trase v poměrně nepravidelných intervalech. Prostě odjíždí, až se naplní. No jinak se do hor dostat nedá…

Snídani máme v hotelu od devíti. Přemýšlím, že ji vynechám a vyrazím fakt brzy. Když si ale spočítám, kolik času mi to zabere a kolik potřebuji, docházím k závěru, že odchod hned po snídani bude stačit. Kdybych věděla, jaká ta snídaně bude, tak jsem ji i vynechala a koupila si něco po cestě… No nic, naházím do sebe dvě vejce, chléb, dám si čajík a mizím.

Na místní autobusák to mám deset minut chůze. Teoreticky vím, co hledám. Prakticky se budu muset poptat, protože v té změti autobusů, taxíků a maršrutek bych těžko našla to, co hledám.

Na správnou maršrutku se ptám první mladé dámy, která vypadá, že by mohla mluvit anglicky. No ani ne, ale pochopila, co chci, a tak mi aspoň ukázala směrem, kterým se mám vydat. Bylo mi sice divné, že mě posílá směrem na tržiště, ale když může být metro v průchodu zarovnané různými stánky, proč by autobusák nemohl být schovaný za tržištěm. A taky ano. Objevím se na ploše, kde oněch gruzínských minivanů parkuje asi padesát. Nezdržuji se nějakým obcházením a hledáním názvu a mířím rovnou k hloučku starších dědulů, doufajíc, že mi pomohou. Ptám se, která maršrutka jede do Kazbegi. BINGO. Pánové mi ukazují bílou dodávku pár metrů ode mě. Jsem na sebe taaaak pyšná…

Ten pocit ovšem netrvá moc dlouho, protože mě hned vzápětí zpraží řidič, když mi řekne, že odjíždí až v 11! No to je super! Tak já vstávám a ženu, dostanu se sem na půl desátou a on jede až v 11? Přemýšlím, co dál. Zkusit to jinde? Zkusit zapátrat? Vrátit se do hotelu? Zkouším z něj ještě dostat nějaké informace typu, jestli jede něco dřív, kdybych jako přišla jiný den. Ale dozvídám se, že nikoliv. No jo, je zima. Chápu, že jsem jediná turistka, která chce jet do hor.  Vydávám se tedy zpět do hotelu, protože mrznout hodinu a půl venku čekáním mi nepřijde jako dobrá volba.

Na pokoji vše vyprávím Markétě. Rozespalá mi potvrzuje, že pokud mě neposlali jinam, že opravdu asi nic nejede, že jinak by mi prý pomohli. No nic, teď už s tím stejně nic neudělám. Tak tedy počkám.

Nakonec stejně po 15 minutách opouštím hotel, protože mi Markéta řekla, že je dobré tam přijít včas, jinak si člověk nemusí sednout. No, dorazila jsem ve čtvrt na 11 a sedla si na poslední volné místo! Teda volná byla půlka minivanu, ale všichni už měli místa nějakým způsobem zabraná. Je tohle možné? Jsem taky málem nikam nejela! Uffff, je to dřina to cestování.

Po půl hodině se všichni uráčí přijít a my ačkoliv je oficiální odjezd v 11, odjíždíme o 15 minut dříve. Sedím na zadní čtyřce uprostřed, takže žádné okýnko! Je mi z toho smutno, chtěla jsem se kochat výhledy, případně fotit. Po 20 minutách mě ta lítost přechází – ne kvůli tomu, že všichni okna ještě zatáhli, abych náhodou něco neviděla. Ale také kvůli tomu, že máme tak zafuněno, že bych stejně neviděla. 🙂 Tak aspoň, že vidí řidič. I když při stylu jakým jede i o tom pochybuji.

Po dalších 15 minutách zastavujeme znovu. Nějaká starší paní vystupuje a někam mizí. Asi na záchod? Mladý pár Gruzínců vystupuje a jde si koupit pití do nějaké hospůdky. Věci si tam nechali, takže se asi vrátí? To by mě zajímalo, jak toto funguje. Dojedeme tam ještě dnes? Je to oficiální pauza? Zastávka?

Začíná mi táhnout na nohy, jakože hodně, potřebuji na záchod, mám žížu, ale bojím se pít. Moje myšlenky se začínají stáčet k tomu, že tento výlet nebyl úplně nejlepší nápad. Stojí mi to za to?

Najednou se na cestě objevuje sníh a už tak šílená jízda se šíleným řidičem se stává ještě šílenější. Celkem ráda bych se připoutala, ale to je samozřejmě nesmysl. 🙂 Jako do strany se nehnu ani o milimetr – z jedné strany mě utiskuje usínající dvoumetrový týpek (asi ho budu mít brzy na rameni), z druhé nějaká slečna. Takže jediný pohyb, který mohu vykonávat je vylítnutí vzhůru a opětovné zapadnutí do sedačky, když s námi řidič vymetá gruzínské silniční díry. Do této doby mě nikdy nenapadlo, že jde zažít turbulence v autě. Zlaté kubánské dálnice, napadá mě. 🙂 Chvílema dokonce přemýšlím, jestli znovu neuvidím svou snídani – já milovnice horských drah, kolotočů a všeho adrenalinového.

Čas si krátím pozorováním nejen okolí a kopečků, ale také spolucestujících. Když se všichni v dodávce začnou křižovat, je mi jasné, že z některé strany míjíme kostel. Když jsem to viděla poprvé, trochu mě to vyděsilo, když se celá dodávka křižovala už po několikáté, došly mi souvislosti…. No a navíc je řidič taky asi nějaký disco frisco maniak, tak nám tu celou dobu dobře hraje. Až mě chvílema mrzí, že nejsem online a nemám shazam – některé vypalovačky by se mi líbily na hodinu heatu. 🙂

Po dvou hodinách stavíme – tentokrát je to oficiální pauza – na záchod, cigaretku a tak… Jenže řidič zapomněl, že má s sebou turistku cizinku a nic takového mi neřekl, že. Když mi to došlo a viděla jsem na jedné straně cesty toaletu, bála jsem se auto opustit. Vůbec bych se totiž nedivila, kdyby odjeli beze mě. 🙂 Takže nic, zatnu svěrače a přesvědčuju sama sebe, že vlastně tolik na wc nepotřebuju.

Mezitím do mě omylem týpek kopne a omluví se anglicky – aaa, to je moje příležitost něco zjistit. Vyptávám se tedy, v kolik jede maršrutka zpět, odkud a snažím se toho zjistit co nejvíc. Týpek toho sice moc neví, ale aspoň mi slibuje, že se pro mě zeptá, až budeme na místě.

No a jsme tu. Hrabu se z dodávky a aniž bych se stihla podívat, kde to vlastně jsem, cpe mi řidič maršrutky nějakého taxikáře, že mě prý hodí ke kostelu. No paráda, tam potřebuju! Ale chtěla jsem jít pěšky. Tento plán mě ovšem přešel, když mi řidič maršrutky oznamuje, že odjíždíme zpět o půl 4, ne až v pět jak má napsáno v autě. Aha, takže já tady mám jen hoďku a půl? Paráda!

Takže neváhám a rozhoduju se využít služeb tága, no co hodí mě tam, pokochám se, pocourám a aspoň něco stihnu. Ze 40 GEL smlouvám na třicet. Taxikář souhlasí, ale cítí se dotčen. Nicméně zamíříme k jeho super káře. Nooo, já jsem sice v tomto absolutní lajk, ale když ta kára vypadá jako trabant, docela mě to vyděsí. To mě tam má jako dovézt? Rozhlédnu se kolem po těch megahorách a moc přesvědčená o tom nejsem. Nicméně usedám a nechávám to na řidiči. Ten mě okamžitě připoutává. Aha, to ve mně nevzbuzuje moc důvěry. I když jestli se zřítíme někde ze svahu, tak to bude stejně jedno. 🙂

Prvních 500 metrů do kopečka pohoda – suchá, místy zasněžená cesta. Když ale dojedeme na křižovatku, kde chce zahnout doleva a tam jsou jako závěje sněhu, říkám si, že tady jsme asi skončili. A ono ne – týpek někde něco přepnul – asi sněžný podvozek 🙂 a jede se dál. Normálně to v tom půlmetrovém marasu projel. Nechápu.

Cesta jako hrozná. Prudká, namrzlá a samá serpentina. Trochu mě vyděsí, když se řidič najednou odpoutá. Hodlá snad z toho auta vyskakovat, kdyby něco, nebo proč? Otevírá se přede mnou ale tak nádherný výhled, že na to nemyslím. Zapomínám a kochám se tou okolní krásou.

Zhruba za 10 minut jsme u cíle. Nádherný výhled, krásný kostelík – moc pěkné místo. Kochám se, fotím a užívám si čerstvý vzduch. Pan taxikář mi dělá i průvodce. Ukazuje mi vyhaslou sopku – pětitisícovku Mt. Kazbegi. Jen jí stihnu vyfotit a její vrchol se zahaluje do přicházejících mraků. Uf, tak aspoň na chvíli jsem jí stihla. Když se dokochám výhledem na hory, začínám přemýšlet, kam mám vylézt, abych měla ten výhled na kostelík, jež jsem viděla na obrázcích ve všech prospektech a na internetu? Celé se mi to nějak nezdá.

Když najednou taxikář ukazuje na protější horu a poučuje mě, že je tam Kostel Nejsvětější Trojice. Hm, tam jsem ale chtěla, napadá mě. Ještě než se ale stihnu naprdnout, že mě dovezl jinam, než jsem chtěla, ujišťuje mě, že se tam nedá dostat, že je na to moc sněhu. Že by mě mohl dovézt jen do půlky a pak bych musela asi 5 km pěšky. No, jenže na to nemám ani hadry, ani boty, ale především vůbec ne čas. Po pár minutách mi to ale přestává vadit, protože výhled odsud je nádherný a troufám si říci, že lepší než právě z té strany kam jsem původně chtěla. Takže jsem spokojená.

A protože si chci ty hory pořádně užít, propouštím řidiče s tím, že dolů půjdu pěšky. Kroutí hlavou, nechápe a radši se mě ještě třikrát ptá, zda to myslím vážně. Asi se diví, když je to chvíli po tom, co nás tam málem napadl dost rozrušený a dost velký pes. Jako taxikář mě statečně bránil, ale já se zvládla jen statečně bát. Ten pes byl snad větší než já a vypadal dost naštvaně. Když ale řidiči zaplatím, je mu to jedno. Vysvětlí mi cestu a odjíždí.

No a já se vydávám courat po horách. Mám sice jen hoďku, ale ta nádhera kolem je prostě dechberoucí. Takže fotím, fotím a fotím. Zastavuju se, kochám se a užívám si to liduprázdno. Ten pocit je úžasný a já si říkám, že za to ty tři hodiny v maršrutce stály. Teď jen nikde nezabloudit, abych tu nezůstala do jara. 🙂

Po půl hoďce se dostávám do centra. A do odjezdu stále spousta času. Jdu se tedy ještě projít po centru. Na jednu, pak na druhou stranu. Bohužel tady ale není nic extra k vidění, takže jdu čekat do auta. Co kdyby zas jelo narvané, že.

V době čekání se na „návsi“ promenádují krávy – celkem zábavné. A vydáváme se na cestu zpět. Ta se pro mě asi po půl hodině stává dost nepříjemnou. Je mi hrozná, ale FAKT hrozná zima! Táhne tu, jak kdybych jela v té zimě na motorce. Navíc cestou přistupuje nějaký kořala – už na první pohled je vidět, že s ním budou problémy. Samozřejmě musí sedět za mnou. Co jsem komu udělala? Chlastá vzadu pivo, takže smrad sám o sobě. Čekám, kdy mi něco přistane za krkem. Do toho si tam pak zapálí, ale to samozřejmě nikomu nevadí.

Takže jediný velký a opravdu zábavný zážitek z cesty zpět jsou krávy požírající karton. Ano, uznávám, zní to dost divně, ale když jsme nabírali toho kořalu, tak se tam u baráku pásly dvě krávy a to tím stylem, že rozebíraly a žvýkaly kartonové krabice. Asi se teď v zimě nemají na čem pást. 🙂 No a pak už jen tři hodiny trpím, trpím a trpím. Je mi taková zima, že se mi normálně chce brečet. Takže se snažím myslet na tu nádheru, co jsem viděla a utěšuju se, že to za to stálo. Jinak bych se asi zcvokla.

Po návratu do Tbilisi rozrážím dveře do první restaurace, kterou potkám a je mi jedno, co vaří, hlavně ať je tam teplo. Tady asi opět moc cizince nepotkávají. Číšníci a servírky se mnou odmítají komunikovat, když vidí, že jsem cizinka. Nakonec se mi podaří si objednat  – polévku na zahřátí a nějakou místní dobrotu na ochutnání. Nejvtipnější je, že do doby než mi to přinesou, vlastně netuším, co jsem si objednala. 🙂 Trochu mi to připomíná pobyt v Asii. 🙂

Polévka se jmenuje Kharcho –  něco mezi naším vývarem a gulášovou polévkou s jejich kořením. Druhé jídlo je Knachapuri Megruli – to je něco mezi sýrovou pizzou a chlebem. Ale je to mooooc dobré. Naházím to do sebe a mažu na hotel do sprchy. Hory byly úžasné, ale jestli tohle několikahodinové mrznutí neodnesu přinejmenším angínou, tak se stane zázrak. (Pozn. Redakce: kupodivu to žádné následky nemělo) 🙂

Vendy Pourová
Mou vášní je cestování, sport a zdravá strava. Baví mě inspirovat lidi k objevování nových míst, k pohybu a zdravému kulinářství. Ukazuji jim nejen jak zdravě jíst a hýbat se, ale také jak si mohou vlastní cestu sami naplánovat a tím proměnit své cestovatelské sny ve skutečnost bez zbytečných přešlapů. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.