Gruzie, aneb na skok do Tbilisi – Den první

Přede mnou je další služební cesta. Další nová země, další možnost objevování. Na jednu stranu se těším, na druhou se mi moc nechce. A nemá to nic společného s tím, že zas ode všech poslouchám, že jsem blázen, že je tam nebezpečno… Jasně, asi jako každé ráno cestou do práce.

… ve Tbilisi přistáváme ve 4:50 ráno. Kapitán hlásí mínus tři stupně a sněhovou vánici. Nooo, to přistání nebylo úplně příjemné, ale naštěstí Gruzínci vědí, jak udržovat přistávací dráhu, takže jsme dobruslili v pořádku. Procházím pasovou kontrolou, vyzvedávám si orvaný kufr, měním peníze a vydávám se vstříc taxikářům. 🙂 Takhle brzy ráno jiná možnost dostat se do centra není. Okamžitě se ke mně vrhá hlouček asi osmi Gruzínců, přičemž já jednomu vrazím papír s adresou hotelu a ptám se, za kolik mě tam hodí. Prý za 60 Lari, což je necelých 600 Kč. Kroutím hlavou, že nemám zájem a při smlouvání začínám na 40 Lari. Všech osm týpků na mě kouká dost nevěřícně a mě napadá, jestli jsem to trochu nepřehnala, že asi přece jen budu muset přitlačit. Načež mi někdo rve z ruky kufr. Ptám se týpka, co potřebuje a on že za 40 mě tam hodí. Chachaaa, to mám ale radost. Sice to jsou univerzitní peníze, ale já jsem na sebe pyšná, jak umím hezky smlouvat. 🙂

Taxikář mě dotáhl k autu, kde kouřil nějaký další týpek. Fajn, má radost mě přechází. Vážně chci jet v pět ráno v cizí zemi se dvěma týpkama bůhví kam? Naštěstí v tom druhém rychle poznávám spolucestujícího, který seděl v letadle za mnou. Dochází mi, že taxikář šetří tím, že vezme dva lidi najednou a v klidu usedám do starého černého meďoura. Týpek se chce připoutat, ale taxikář ho uklidňuje, že to není potřeba, že je tma. 🙂  Aha. Kdybych věděla, jakým stylem pojedeme, připoutám se taky. 🙂

Můj spolucestující moc hovorný není. Zato taxikář nám lámanou angličtinou vysvětluje, že je hrozná zima, že to tak normálně nemají. Další aha. 🙂 Když vjedeme do centra, objevuje se má cestovatelská euforie. Celé Tbilisi je nádherně osvětlené – pevnost nahoře na kopci, radnice hraje všemi barvami, no nádhera! Vysazujeme týpka, který platí 50 Lari (chachaa, smlouvám líp) a jedem přes půl města do mého hotelu.

Taxikář, David, jak se mi vzápětí představil, mi cestou ukazuje radnici, operu… Já přikyvuji, že ok, načež taxikář přibržďuje, ať si jdu sednout dopředu, že uděláme prohlídku města. Rázně odmítám se slovy, že jsem unavená a potřebuju jít spát. Na to nic nenamítá a ptá se, jestli může v autě kouřit. No mohla jsem říct, že ne, ale když jsem mu to odsouhlasila, tak měl takovou radost, že jsem asi 4x slyšela, jak mám dobrou auru. Jasně. 🙂 Dokonce mi chtěl darovat domácí víno. Jen chudák zjistil, že už v kufru žádné nemá. Já se dovalím do třetího patra do pokoje, dávám rychlou sprchu a hajdy na kutě.

Budíka si dávám na jedenáctou, abych taky něco stihla, že. Ale po probdělých 24 hodinách se mi moc vstávat nechce. Vydávám se hledat metro, které objevím díky offline mapám celkem snadno. I když není skoro značené a ještě je schované v průchodu s různými stánky. Kupuju si kartu, i když mi paní vůbec nerozumí a snažím se zjistit, kterým směrem se vydat. Značení nikde žádné, všechny nápisy v jejich hatlamatlapatilce, takže se opět ptám. Paní mi opět nerozumí, ale rukama nohama jsme se domluvily. Mám pocit, že vyznat se v korejském metru, které má asi 30 tras bylo jednodušší, než gruzínské metro o dvou trasách.

Přijíždí metro. Je pravda to, co jsem četla. Soupravy jsou stejné, jako jezdily před několika lety v Praze. Trochu se mi uleví, když aspoň uvnitř hlásí zastávky v angličtině. Po chvíli si všímám, že na mě všichni divně zírají. Když se rozhlídnu kolem, začíná mi být jasné, že tady asi jen tak nezapadnu. Všichni, ale opravdu všichni kolem jsou v černém, hnědém, šedém a podobných barvách. Jen Pourová má na sobě svítivě růžovou bundu. No, stane se, no. 🙂

Je zajímavé, že po výletě na Kubu mi země jako je Gruzie připadá dost na úrovni. Sice nemají nikde žádné reklamy, letáky, nic, takže je vše šedé, prázdné, všude spousta žebráků, ale už to metro je dost velký luxus.

Vystupuji na Liberty Square a moje cesta vede jak jinak než do informační kanceláře. Beru si mapu, ptám se na vše potřebné, chvilku rozmýšlím kde začít, co vidět první, načež se vydávám na průzkum. Začínám Náměstím Svobody, v jehož středu se tyčí pozlacená socha patrona Gruzie – svatého Jiří – na koni jak zabíjí draka. Za ním se tyčí tbiliská radnice, která v noci hrála všemi barvami. Vydávám se směrem ke starému městu.

Cestou míjím Subway a dochází mi, že mám vlastně hlad, že jsem od rána skoro nic nejedla. Rozum mi říká, že bych měla najít nějakou gruzínskou „reštyku“ a dát si něco domácího, ale žaludek protestuje. Takže jdu baštit do Subwaye s tím, že si aspoň rozmyslím a naplánuji co a jak. Po jídle vedou mé kroky směrem k pevnosti Narikala. Přeci jen je to tu to nejhezčí k vidění…

Asi po pěti minutách chůze cítím, že mě někdo sleduje. Je to zvláštní, nikdy by mě nenapadlo, že si toho všimnu, ale přilepil se na mě nějaký Gruzínec. Vydržel to asi minutu dvě, než na mě promluvil a začal mě otravovat. Kroutím hlavou, že nemluvím rusky a pokračuji dál. Zmizel. To se mi ten den stalo ještě třikrát!! Prostě se na mě někdo nalepil a šel kus za mnou, než jsem se ho zbavila. Jako hodně nepříjemný pocit toto. Později jsem se dozvěděla, že je to prý normální, že si mám zvykat. No děkuji pěkně. 🙂

Procházím kolem Sioni katedrály a dostávám se k Mostu Míru (Bridge of Peace). Nevím, jestli je to výhledem na město, řekou Mtkvari nebo tvarem toho mostu, ale totálně mi učaroval! Přesně v této chvíli se mě zmocnil ten známý pocit, jak jsem šťastná, že si tohle můžu užívat. Kochám se, fotím a přecházím přes něj do Rike parku. Odtud je krásný výhled na pevnost, na centrum, na horu Mtatsminda a na prezidentský palác. Protože pospíchám, abych něco stihla, volím pro cestu k pevnosti lanovku. Jízda stojí deset korun. No nekup to. 🙂

Už cestou nahoru jsem nadšená z výhledu. Když se dostanu až k pevnosti, jsem uchvácená. Miluju výhledy, vyhlídky, všechny pohledy z vrchu. A miluju hory! Tbilisi je přenádherné! Celé centrum jakoby v údolí ze všech stran obklopené horami. Ačkoliv je všude uvedeno, že jde o zvláštní město, kde se míchá dávná historie s novodobou architekturou, je to jedno z mála míst, kde mi tato kombinace nevadí. Právě ona kombinace sovětské monumentální architektury a středověké orientální krásy doplněné o zasněžené vrcholky hor je to, co dělá centrum Tbilisi zajímavým.  Jsem uchvácená, je to fakt nádhera!

Jdu se projít k 20 metrů vysoké soše Matky Gruzie (Kartlis Deda), která je postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Je postavená na takovém místě, že to vypadá jako by dohlížela na celé město. Prý má symbolizovat gruzínský národní charakter – v jedné ruce drží misku s vínem na uvítanou pro ty, kteří přicházejí v míru, v pravé ruce pak drží meč, kdyby něco. 🙂

Potkávám zde spoustu zamilovaných párů – s kytkama, dokonce velkým plyšovým medvědem a říkám si, jak jsou Gruzínci romantičtí. Úplně jsem vypustila, že je Valentýn…

Dolů od pevnosti scházím pěšky. Naskýtá se mi tak výhled nejen na celou pevnost, ale i na botanickou zahradu a přilehlé sirné lázně. Ty si ale nechávám na později. Staré město, které je protkané úzkými uličkami bylo v roce 2007 zapsáno na Seznam UNESCO. Nachází se zde spousta krásných dřevěných domů s vyřezávanými balkony. Moc pěkné. V minulosti tudy prý procházela slavná Hedvábná stezka.

Přes Metekhi Brigde se vydávám ke kostelu Metekhi. V zádech mám dalšího špeha. Ten šel tak blízko, že už jsem z tašky skoro lovila pepřák. Zastavuji kvůli focení, tak mi cpe, že jsem krásná a ptá se, odkud jsem – rusky. Tak mu česky odpovídám, ať pokračuje v cestě. Myslím, že tón mého hlasu a výraz byl dostatečně jasný, cizí jazyk nebyl třeba. 🙂

Po dalších deseti minutách po prudkém stoupání přicházím ke katedrále Sameba. Je vidět, že i novodobí gruzínští architekti podlehli sovětské megalomanii. Katedrála byla dostavěna až v roce 2004, ale pyšní se titulem největšího gruzínského kostela a zároveň třetího největšího pravoslavného kostela na světě. Musím uznat, že nejen katedrála, ale i její okolí jsou úžasné. Takže se tam kochám, procházím, fotím, utíkám před žebráky a mezitím se stmívá. Říkám si, že by to na první den mohlo stačit a vydávám se směrem k metru a na hotel.

To byla tak trochu chyba, měla jsem se najíst ve městě. Protože v okrajové části, kde bydlíme prostě není nikde žádná restaurace. Jsem po celém dni venku promrzlá, hladová a ještě nachodím další asi dva kilometry, než najdu něco, kde mi dají najíst. Ale ve finále se to vyplatilo. Narazila jsem totiž na restauraci, kde dělali typicky gruzínské jídlo – Chačapuri. To je jakási chlebová placka plněná sýrem. A z toho pak vychází několik dalších variant – například s vejcem apod. Já volím variantu s kuřecím masem a musím říct – mňaaaam!!! Bylo to fakt luxusní.

Po večeři se vracím ty dva kilometry na hotel a jdu rovnou chrnět.

Vendy Pourová
Mou vášní je cestování, sport a zdravá strava. Baví mě inspirovat lidi k objevování nových míst, k pohybu a zdravému kulinářství. Ukazuji jim nejen jak zdravě jíst a hýbat se, ale také jak si mohou vlastní cestu sami naplánovat a tím proměnit své cestovatelské sny ve skutečnost bez zbytečných přešlapů. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.